Ve dnech 16. – 20. 9. 2009 se konalo školení trenérů volejbalu III. třídy v Praze, kterého jsem měl možnost se zúčastnit. Toto školení pořádala Česká obec sokolská na základě pověření Českého volejbalového svazu. Školení se zúčastnilo 16 lidí z toho 2 třetiny byli z řad Sokola (bratři a sestry). Úvodem chci říci, že mě překvapila profesionalita a úroveň lektorů. Tuto skutečnost nám sami lektoři sdělili vždy na začátku svého výstupu, aby všichni zúčastnění nenabyli dojmu, že tito lektoři jsou jen teoretici, ale naopak nám mohou předat mnoho informací a zkušeností ze své trenérské praxe, kterých není nikdy dost a žádná odborná literatura nemusí být tím správným receptem ke správnému tréninku. V celém pěti denním školení nás provedly 4 trenéři a jeden aktivní rozhodčí Václav Kobliha a Mudr. Jan Silber (primář chirurgického oddělení v Rakovníku). Zmiňovaní 4 trenéři byli: PaeDR. Rostislav Vorálek st. (za své aktivní kariéry (1960 – 70) hrál ve čtyřech extra ligových mužstvech, jeden rok italskou ligu a jako trenér vedl českou juniorskou reprezentaci a poté vedl Katarský národní tým. Dále sbíral trenérské zkušenosti v Japonsku) Mgr. Rostislav Vorálek ml. Ph.D (vysokoškolský učitel na Katedře tělovýchovy a sportu Karlovy Univerzity, za svého času juniorský prvoligový hráč, bývalý reprezentační trenér českých juniorek, nyní trenér prvoligových kadetek Olymp.) Miroslav Douša (za svého času trenér reprezentace železničářů) Ing. Zdeněk Václavík (za svého času hráč zbrojovky Brno, zakladatel beach volejbalu v ČR, trenér mládeže jehož „rukama“ prošlo mnoho předních českých hráčů.)
Tito lidé na mě svým celoživotním přístupem k volejbalu a odhodláním ukázat i praktické věci (někteří i v pokročilejším věku) zanechaly velice pozitivní dojem, proto pokládám za vhodné je v tomto článku zmínit.
Školení bylo v rozsahu 77 hodin. Během každého dne se prolínala praxe s teorií. Například v praxi se na antukovém hřišti prováděly jednotlivé herní činnosti jednotlivce, tzn. charakteristiky a nácvičné formy odbití obouruč vrchem a spodem, podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder, nácvik bloku, hra v poli, vybírání a nácvik herních kombinací plnících převážně úkoly útoku a obrany. Jeden den byla věnována pozornost i beach volejbalu, kde byl kladen důraz na jiná pravidla oproti „šestkovému“ volejbalu a trochu jiným metodikám nácvikům prováděných v těžkém písku. V tělocvičně pak probíhala tělesná příprava jako například metody kruhových tréninků, koordinačních cvičení, formy a metody sportovních tréninků, stretching. Nutno podotknout, že tyto tělesné přípravy bývají trenéry podceňovány a bylo nám kladeno na srdce, že trenéři III. třídy by měli vlastně pracovat s mládeží a tyto prvky je potřeba do těchto tréninků zahrnout. Protože jestli je v současné době volejbal v krizi, tak je to právě díky tomu, že těmto aspektům trenéři mládeže v posledních letech nevěnovali a nevěnují pozornost a hráčům pak v dospělosti chybí ta správná rychlost, koordinace, obratnost a flexibilita. Možná proto výše zmiňovaní trenéři a lektoři k nám byli velice vstřícní, protože v nás jako budoucí trenéry viděli lidi, kteří budou rozšiřovat volejbalovou základnu, i přesto že nemusí být zrovna vrcholová. Ale tato základna je důležitá ve všech výkonnostních úrovních. Určitě dalším neovlivnitelným problémem je to, že volejbal do své základny vybírá z lidí, kteří na něj prostě zbydou. Protože odliv většiny mládeže má na starost stále populárnější sport a to florbal. Důvod je prostý, děti si vezmou hokejku a už hrají. U volejbalu je to jiné, než začne dítě přihlášené do volejbalu volejbal hrát, tak to chvíli trvá. V podstatě v přípravkách pro děti se nedá ani vůbec mluvit o volejbale. Je to velice technický sport na který se musí vyzrát nemluvě o fyziologických vlastnostech a kloubech dítěte. Toto téma je na delší povídání i co se týče zmiňované tělesné přípravy ke které bych mohl hodně co říci. Pro informaci všech ještě uvedu, že existují trenéři II., I. tříd a diplomovaný trenér. Vše je hierarchické, tzn., že k tomu, aby někdo mohl složit zkoušky z II. třídy musí mít III. třídu atd. Školení II. třídy je časově vymezena čtrnácti dny, I. třída trvá rok v individuálním studijním plánu a na diplomovaného trenéra musíte studovat 3 roky na příslušné fakultě v oboru trenér. Avšak studiu těchto vyšších tříd se věnují například trenéři trénující ligové seniorské celky, proto nižší třídy mají své opodstatnění v tom, že pracují s mládeží.
V teoretické části byly probírány taktické přípravy při útoku a obraně družstva. Dále pak první pomoc, prevence úrazů, masáže a tejpování.
Školení vyvrcholilo v neděli dopoledne, kdy každý z nás dostal otázku z herních činností jednotlivce a prováděl metodický výstup se zbývajícími členy družstva. Ve zkratce trénink na „ostro“ pod dohledem lektora. Pokud byl výstup uspokojivý, tak každý dostal osvědčení o absolvování kurzu ukončený zkouškou. Ovšem k vydání trenérského průkazu Českého volejbalového svazu je potřeba ještě individuálně zpracovat téma a poté komise rozhodne o vydání či nikoliv.
Úplným závěrem lze říci, že celé školení, jak již bylo naznačeno bylo koncipováno na práci s mládeží. A většina mých kolegů, kteří se tohoto školení zúčastnili, proto také přijeli. Jelikož jsme vedeni pod Českou obcí sokolskou jako volejbalový oddíl, tak z mé strany je zatím cíl na základě školení založen na přípravě co nejlepší technicko-taktické stránce našich hráčů, který nám snad umožní realizovat kvalitní výkon v amaterských turnajích a především příští rok bychom rádi došli co nejdále v přeborech ČOS. Všichni účastnící školení přijeli ze všech koutů republiky a musím říci, že parta těchto lidí byla velice přátelská a v budoucnu chtějí s námi navázat spolupráci v podobě pozvání na turnaje do jejich kraje. Je to další možnost jak rozšiřovat, upevňovat podvědomí a reprezentovat naši tělovýchovnou jednotu Klášterec mimo náš region. Pro ilustraci přikládám některé fotografie ze školení.
Libor Budina